Ačkoliv jsou čmeláci (kromě samečků) ke své obraně dostatečně vybaveni žihadlem a kusadly, proti škůdcům, vnikajícím do jejich hnízd, jich nepoužívají. Není jim to geneticky dáno. Některé druhy čmeláků s vysokým počtem jedinců v rodině (zejména zemní, rokytoví, skalní, zahradní) si v pokročilejším stadiu vývoje vyčleňují jednu či 2 dělnice jako strážné, zdržující se většinou na česnu. Jejich ochranná činnost vně i uvnitř úlu je však prakticky nulová.
Liknavost strážného (občas větrá křídly) je patrná na výseči videa, kdy strážný čmeláka zemního v pravém rohu česna ponechává na pokoji mouchy, snažící se kolem něj vniknout do úlu. Video M. Stuchla ZDE.
Aktivita strážných se projeví až těsně před zrozením nových královen na konci vývojového cyklu. U silných a zdravých rodin některých druhů, zejména u čmeláka rokytového, jsou pak strážní schopni napadat k čmeláčímu úlu se přibližující objekt obletováním a případně i bodnutím. Také pak útočí na cizí čmeláky v blízkosti svého úlu.
Ochrana čmeláčích rodin před škůdci spočívá proto výlučně na chovateli. Zatímco však k ochraně včel, polí a zahrad vynalezly biochemické laboratoře účinné biochemické prostředky, u čmeláků tomu tak bohužel není – přitom postupující vymírání čmeláků, natož jejich úplné vymření v „civilizovaných zemích“, by přineslo neblahé důsledky i ekonomické povahy. Dříve doporučované ochranné látky jako petrolej na česno, naftalín vedle česna či včelařské gabonové pásky v úlu proti zavíječi čmeláčímu se ukázaly jako zcela neúčinné.
Naštěstí chovatelé přišli na postupy či přídavné prostředky technické povahy, většinou výrobně jednoduché, jež znamenají buď úplnou, nebo alespoň částečnou ochranu před hmyzími škůdci. Následně uvádíme jejich výčet se stručným popisem.
1/ Zúžení vstupního otvoru
Do vchodového otvoru čmeláčího úlu se po usazení královny pevně vsadí vložka z kousku dřeva, v němž se provrtá zúžený průlez. U menších druhů čmeláků, např. čm. rolního, lučního a lesního o světlosti 6 mm, u větších druhů 8 mm. Jakmile se zrodí první generace dělnic (jsou malé), začnou pilně donášet rousky pylu na nožičkách a zřejmě i nektar v žaludku, a také bezpečně zjistíme, že už matka po řadu dnů neopouští úl za potravou, je vhodné ještě o něco vchod zúžit, aby matka byla nucena zůstat v úlu a byla tak chráněna před mnohým venkovním nebezpečím. Jakmile se začnou rodit větší dělnice, je nutné naopak otvor přiměřeně zvětšit.
Zúžení otvorů chrání napřed královnu a pak celou rodinu před vniknutím královen větších druhů čmeláků nebo pačmeláků do našeho úlu při hledání hnízdiště.
Zúžení vletového otvoru Foto: M. Stuchl
2/ Uzavírání vchodu zátkou či šoupátkem
Po setmění se zátkou či šoupátkem uzavře vchod do čmeláčího úlu. Jestliže se nějaký čmelák zdrží venku déle, vrátí se bez potíží druhý den. Čmeláci někdy opouštějí úl kvůli zajišťování potravy neobyčejně brzy, avšak otevírání úlu např. až kolem 7. hodiny rodinu nijak nepoškozuje. Naprostou nutností je ovšem pravidelné, každodenní uzavírání a otvíráni úlu.
Při důslednosti spolehlivá ochrana před zavíječem čmeláčím.
Čmeláčí úlek s otočnými dvířky – foto P. Dobrý
3/ Uzavírání vchodu oponkou
Podle vzoru jednoho německého chovatele se upevní nad vchod do čmeláčího úlu oponka z tužšího igelitu nebo síťky proti mouchám. Oponku napíná a tiskne svou vahou ke stěně úlu a dolů k česnu např. kousek dřívka, připevněný k dolnímu konci oponky. Po setmění chovatel přitiskne oponku těsně ke stěně úlku a tím uzavře vchodový otvor. Ráno si čmeláci oponku při opouštění úlu sami odtlačí a mezerami po stranách vylézají a přilézají. Oponka by měla nahoře a po stranách přesahovat okraje otvoru asi o 1,5 cm. Obdobně jako u předchozího nutnost každodenního uzavírání oponky.
Zařízení chrání čmeláčí rodinu před zavíječem čmeláčím.
4/ Misky s olejem
Do všech rohů čmeláčího úlu se zašroubuje několikacentimetrový vrut nebo připevní stejně vysoká, úzká dřevěná opěrka. Úl se postaví vruty nebo opěrkami do plechových mističek naplněných olejem.
Toto opatření spolehlivě chrání čmeláky před veškerým lezoucím hmyzem, tedy také před kodulkami, mravenci a škvory .
5/ Ochranná klapka
Následující řádky zde necháváme kvůli celistvosti textu a také z úcty k panu Stuchlovi. Považujeme ale za důležité zdůraznit, že aby byla klapka dobře funkční, záleží na mnoha detailech. Proto, pokud nejste opravdu zdatný kutil, doporučujeme ji koupit.
Jako vynálezce tohoto znamenitého ochranného zařízení bývá uváděn německý chovatel Krenz. Jím zkonstruovaná průhledná plastová klapka je účinná, já jsem přispěl jistými úpravami k zvýšení její funkčnosti.
Princip ochranné klapky, přiléhající k šikmé plošce podstavce před vchodem do čmeláčího úlu, tkví v tom, že vylézající či vlézající čmelák je nucen klapku nadzvednout, podlézt jí, načež z česna odlétne či naopak vnikne do vstupního otvoru. Poté klapka svou vahou opět přilne k ploše podstavce.
Fungování ochranné klapky u úlu s čmelákem skalním. Video M.Stuchla ZDE
Základem zařízení je dřevěný nástavec o rozměrech 7 cm /výška/, 5 cm /šířka/, 1,5 cm /hloubka nahoře/ a 4 cm /dole/. Nástavcem vodorovně prochází vstupní otvor do čmeláčího úlu o světlosti 2 cm. Spodní okraj vstupního otvoru se nachází 2 cm nad spodkem nástavce (měřeno na zadní straně nástavce). Vstupní otvor je na spodním okraji vnější části nástavce mírně zaoblen směrem dolů. K zadní části nástavce se připevní přečnívající podložka z prkénka či sololitu, jež se připevní k úlu tak, aby vstupní otvor nástavce navazoval na vstupní otvor do úlu. Ke spodku nástavce se připevní česno z prkénka, jež dopředu vyčnívá alespoň 5 cm
Hlavní složkou ochranného zařízení je pohyblivá klapka, zavěšená na dvou do horní části nástavce zapuštěných a strmě vzhůru zahnutých kouscích drátu, po nichž musí klapka hladce klouzat, a těsně přiléhat k šikmé straně nástavce. Na konce drátů je vhodné nastrčit zarážku např. z polystyrenu, po jejímž dočasném sejmutí je možno klapku čistit nebo opravovat.
Klapka se vyřeže nejsnáze z rovných částí plastové kuchyňské dózy o tloušťce cca 2 mm, přičemž se použije přirozeného zahnutí plastu k vytvoření ohbí klapky směrem ven od úlu. Toto ohbí lze také bez obtíží vytvořit i z rovné plochy plastu postupným ohýbáním kombinačkami. Klapku je možno vyrobit i z nerezavějícího plechu (v tom případě ovšem nebezpečí rozžhavení sluncem!).
Mým zlepšením Krenzovy klapky, jež se mi v praxi velmi osvědčilo, jsou zejména prkénkové postranice po obou stranách nástavce, přečnívající nástavec směrem od úlu nejméně o 1,5 cm. Tím se znemožní případné samovolné zvednutí klapky silným větrem s následným uváznutím v otevřené poloze, čehož jsou schopni ihned využít predátoři a paraziti.
Stejně významnou funkcí postranic je, že se někteří čmeláci nepouštějí do zbytečných pokusů zvednout klapku v její horní části, ale činí to úspěšně dole pod ohbím klapky. Klapka ovšem musí být vzdálena od postranic nejvýše 2 mm, ne však také méně, aby po svém zdvižení nezůstala na postranici váznout. Po zkonstruování a zavěšení klapky zkontrolujte, zda končí cca 1,5 cm nad česnem, aby přilétající čmelák mohl pohodlně vlézt pod její ohbí, zvednout ji a vniknout do vchodu nástavce a pak úlku. Mezi spodním okrajem vstupního otvoru a počátkem zaoblení musí klapka dokonale přiléhat k šikmé stěně podstavce na 1,5 – 2 cm své plochy. Jestliže je začátek zaoblení klapky třeba jen 3 mm od spodního okraje vstupního otvoru, nebo se s ním dokonce kryje, (jak je doporučováno např. na některých německých vzorech), je ochranná účinnost klapky nepatrná. Třebas chabé konstrukce, samička zavíječe čmeláčího dokáže někdy takovou klapku zvednout, pro pačmeláka to nepředstavuje vůbec žádnou překážku. Chovatel pak při podzimním čištění úlu ani nezjistí, že místo čmeláčích matek odchoval pačmeláčí škůdce.
Druhou změnou proti Krenzovu originálu je zabarvení vnější strany klapky či její polepení třeba izolační páskou, aby ve středu spodního okraje klapky zůstala určitá průhledná část (viz. nákres č.3). Protože tento průhled odhaluje spodní část vchodu do úlku v nástavci, umožňuje tak vstup světla pod klapku. Tím se usnadní vylézajícímu čmelákovi zkoncentrovat se právě na toto místo a brzy se odhodlat k zvednutí klapky.
Boční a čelní pohledy na ochranou klapku s nástavcem. Fota M.Stuchl (nákresy převzaty z časopisu Včelařství)
Klapku na úl je nutno nasadit na nástavec za tmy ihned po přijetí úlu královnou, zprvu je však třeba klapku umisťovat tak, aby se jí královna nemusela dotýkat; je v té době opatrná a citlivá na změny. Během 2 až 3 dnů (případně i déle, pokud nemáte možnost při této činnosti častěji sledovat, jak královna přivírání přijímá) přiklápíme postupně klapku k šikmé ploše nástavce až do úplného přilnutí, čímž si královna na nutnost jejího zvedání pozvolna zvykne. Umožní nám to nit pod klapkou, připevněná na postranice připínáčky, kterou postupně popouštíme (viz foto níže). Kritické je, a proto musí být velmi postupné, přiklápění od 1 cm do nuly (měřeno v dolním okraji klapky), kdy královna poprvé pocítí, že musí svým tělem něco zvedat, nikoliv jen bez dotyku podlézat. Je velmi účelné v této fázi nahradit zvedací nit pod klapkou dvěma malými připínáčky, které se vtlačí do podstavce vlevo a vpravo přesně tak, aby nejspodnější část klapky před ohybem odstávala přesně 2 mm od plochy podstavce, a královna si tudy zvykla středem asi po jeden den prolézat. Pak se připínáčky odstraní a klapka se za tmy zcela přiklopí, aby královna poprvé zvedala zcela přitisknutou klapku při opouštění úlu, nikoliv při příletu. Narozené dělnice, bez zřetele k své velikosti a váze, si pak už se stále přiklopenou klapkou postupně poradí samy.
Ochranná klapka zvednutá nití. Foto M. Stuchl
Jestliže první dělnice klapku zvládají, je účelné posílit její funkčnost zvýšením hmotnosti. Nejsnazší je připevňovat kousky modelovací hmoty pro školáky nad průhlednou část klapky izolační páskou.
Ochranná klapka s přídavnou zátěží. Foto M. Stuchl
Mé bohaté zkušenosti s klapkou svědčí o účinné ochraně čmeláčí rodiny před létajícími hmyzími škůdci jako jsou Brachycoma devia, pestřenky, vosy. Podstatnou měrou poklesl i výskyt hlavních škůdců, tj. zavíječe čmeláčího a pačmeláků. S velkou pravděpodobností je občasný výskyt obou dvou škůdců i při použití klapky způsoben tím, že v pokročilých stadiích vývoje si dělnice početných čmeláčích druhů někdy navoskují klapku na její spodní straně (viz snímek) a zanechávají tam i (snad záměrně, aby se jim klapka snáze zvedala?) pylové rousky, takže klapky pak poněkud odstávají a umožňují přístup škůdcům. Je proto nutné klapky čistit.
Navoskovaná spodní strana klapky. Foto M. Stuchl
Doporučená údržba klapky – dřevo je přírodní materiál který stále pracuje, hlavně ve venkovním prostředí. Čmelín stojící na zemi nebo i pod přístřeškem je při dešti vždy vystaven zvýšené vlhkosti, ať již rozstřikem kapek nebo šikmým deštěm. Voda v kombinací se sluníčkem je pro dřevo vždycky nepříjemná, proto je důležité klapku, která je nejvíce vystavená nepřízni počasí, před každou sezonou prohlédnout a zkontrolovat správnou funkčnost – Pokud dvířka dobře nedoléhají na klapku, není problém klapku rozebrat. Po odšroubování bočnic a případně i vytažení skobiček nahrazující panty lze klapku ručně zabrousit dosedající plochu na brusném papíru hrubosti 80 – 100 a poté znovu ošetřit nátěrem.
Fungování ochranné klapky u úlu s čmelákem rokytovým. Autor videa M. Stuchl. Video ZDE
Klapky dle konstrukce M. Stuchla v komerčním prodeji na zelenadomacnost.com
6/ Větrání – past
Jednoduché přídavné zařízení, doplňující velmi účinně funkci ochranné klapky. Větrání – past, jež je mým nápadem, umožňuje potřebné větrání úlu a zároveň zneškodňuje létající hmyzí škůdce. Ti přilákáni pachem hnízda, vnikají do pasti, když jim vstup do čmeláčího úlu znemožnila ochranná klapka. (Tuto past můžete vidět na snímku modrého úlu výše „Ochranná klapka s přídavnou zátěží“)
Nákres větracího otvoru – pasti. Foto M. Stuchl
Toto přídavné zařízení tvoří tvrdá plastová trubka o délce cca 7 – 8 cm a průměru zpravidla 4 cm. Vsazuje se pevně nad vchod pod horní okraj stěny úlku tak, aby zvnějšku trubka přesně lícovala se stěnou úlku. Do vyústění trubky uvnitř úlku se vsadí prohnutě drátěná síťka, aby čmeláci nemohli zvnitřku do trubky vniknout. Vršek steliva v úlu nesmí dosahovat spodního okraje trubky, jinak si čmeláci s vysokým počtem jedinců trubku uzavřou stelivem, a tím zruší obě její funkce. Stejná prohnutá drátěná síťka s oky maximálně 2 mm se vsune do trubky i zvenku do vzdálenosti cca 3 cm. Obě síťky mohou být nahrazeny plíšky s mnoha provrtanými otvůrky.
Zjara uzavřeme vnější otvor dostatečnou tepelnou ochranou.
Čmeláčí úl s tepelnou ochranou na větracím otvoru – pastí. Foto M. Stuchl
Když začnou při oteplení nalétávat škůdci, tepelnou ochranu odstraníme a těsně k otvoru připevníme hlavní část pasti -odstřižek kovové síťky proti mouchám, do jejíhož středu připevníme třeba modelovací hmotou svinutou trubičku z kancelářské fólie o světlosti 5 mm a délce cca 2 cm, se síťkou zvenku lícující.
Pachem hnízda přilákaní létající škůdci vniknou trubičkou do pasti, ale zpět se již nedostanou. K zvýšení pachové přitažlivosti je možno do střední části trubky při stavbě pasti vpravit zředěný med včelí či čmeláčí z buněk, pokud ho čmeláci zanechali na podzim v hnízdě. Dosud není vyvrácena obava, že samička zavíječe čmeláčího může naklást vajíčka na venkovní síťku a vylíhlé mikroskopické larvičky jsou schopny doputovat až do úlu. Zředěný med v trubce by jim mohl v tomto případě být zábranou. Místo trubky můžeme také použít pro tento účel rovněž instalační koleno s úhlem 45 či 90 °, pootočené či zcela směřující v úlu otvorem vzhůru, čímž klesá čmelákům možnost otvor ucpat stelivem a zabrání ve svislé části kolena případně vniknout larvičkám do hnízda.
Větrací otvor – past z kolena s úhlem 90 stupňů. Foto M. Stuchl
Přídavné zařízení větrání – past poskytuje spolehlivou přídavnou ochranu před zavíječem čmeláčím, mouchou Brachycoma devia, pestřenkami, případně škvory.
Létající škůdci po otevření větracího otvoru – pasti. Foto M. Stuchl
7/ Ochranná trubka
„Ochrannou trubku“ u čmeláčího úlu je možno použít buď samostatně nebo v kombinaci s „větracím otvorem – pastí“, která je popsána v předchozí kapitolce č. 6. Spojení těchto dvou technických prvků představuje zatím nejdokonalejší, nejúčinnější ochranný prostředek proti létajícím škůdcům, včetně nejzhoubnějšího predátora – zavíječe čmeláčího (aphomia sociella). Svědčí o tom poslední snímek předchozí kapitolky č. 6, kde už byla z „větracího otvoru – pasti“ sejmuta ochranná síťka; právě u těchto úlků, kde byly oba jmenované prvky sloučeny, se shromáždilo a bylo zahubeno největší množství škůdců, ohrožujících čmeláčí rodinu v úlku.
Ochranná trubka je asi 1 – 1,5 m dlouhý tunýlek o světlosti cca 3 cm, vyrobený z drátů, nebo dřevěných tyček a drátů, nejsnáze pak z elektrikářského „husího krku“. „Husí krk“ lze ohnout i do pravého úhlu, v ohybech je také možno použít vodovodní kolínka. Tunýlek se na jedné straně zaústí do úlového vchodu či nástavce ochranné klapky po jejím sejmutí. Druhý konec tunýlku funguje jako otvor pro přílet a odlet čmeláků. ZDE video autora textu.
Ochranná trubka může být vedena i po zemi či na podpěrách do volného prostoru tak, aby vyústění bylo co nejvíc vzdáleno od zaústění do úlku. Asi třetina tunýlku včetně případných vodovodních kolínek, která přilehlá k úlku, se opatří množstvím průduchových otvorů a pak po celé své ploše dokonale překryje obalem, nejlépe z kovové síťky proti mouchám.
Přední část ochranné trubky s pachovými otvory a pletivem. Foto M. Stuchl
I v druhé části tunýlku je vhodné hlavně při použití „husího krku“ proříznout menší počet otvorů, aby tam bylo víc světla kvůli snazší orientaci čmeláků. Celá tato druhá část tunýlku musí být bezpodmínečně hermeticky protipachově obalena po celé své ploše pevným průhledným igelitem
Čmeláčí úl s ochrannou trubkou a větracím otvorem-pastí. Foto M. Stuchl
Létající hmyzí škůdci jsou přilákáni pachem čmeláčího hnízda, který vystupuje z přední, pachově prostupné části tunýlku, a také z větracího otvoru – pasti, pokud je to na úlu instalováno. Naproti tomu si nevšímají té vzdálenější části tunýlku se vstupním otvorem pro čmeláky, která je proti pachu dokonale izolována. Jestliže je k úlu připojen i větrací otvor – past, zpravidla do tohoto otvoru škůdci vniknou a zahynou tam.
Jestliže je čmeláčí úlek umístěn uvnitř budovy např. stodoly, kůlny, garáže atd., a tamní prostor je létajícím škůdcům dokonale nepřístupný, je ochranná trubka vedena skrze zeď ven a pokračuje podél zdi; pachově působící část trubky je pak u vstupu do zdi.
Venkovní část ochranné trubky k úlu uvnitř stodoly. Foto M.Stuchl
Jestliže do místnosti s úlkem mohou vnikat létající škůdci např. otvory pod střechou, je velmi účelné další část pachově prostupné části trubky instalovat i mezi zeď a úlek a ten opatřit „větracím otvorem – pastí“.
Kombinaci „větracího otvoru – pasti“ s „ochrannou trubkou“ mám ve zkušebním provozu teprve krátkou dobu. Zejména u těchto ochranných zařízení bychom vám byli vděčni za jakékoli sdělené poznatky o jejich fungování.
8/ Čištění čmeláčích úlů od škůdců při fungování čmeláčí rodiny
Začínající chovatelé čmeláků si většinou vůbec neuvědomují vysoká rizika, jimž vystavují své chovy, jestliže k čmeláčím úlkům nepřipojují přídavné ochranné prostředky technické povahy. Praktikují dnes už neúplné postupy, jež platily v ČSR v polovině minulého století. Navíc: protože biologicko – chemické výzkumné ústavy se z krátkozrace praktických důvodů soustřeďují pouze na ochranu včel, nejsou k dispozici žádné biochemické prostředky k obraně čmeláků, zejména proti největšímu ničiteli čmeláčích chovů – zavíječi čmeláčímu, jehož likvidační účinky lze připodobnit třeba ke katastrofickému působení varroázy u včel medonosných.
Důsledkem toho je, že většina nově zakládaných venkovních chovů je brzy zničena čmeláčími predátory, bezradní a zklamaní chovatelé za rok či dva od chovu čmeláků upouštějí. I proto je v ČR chovatelská základna čmeláků neobyčejně úzká a stále se proměňující. Také nejsme schopni obnovit dříve fungující organizaci čmeláčích chovatelů, se smutkem můžeme jen blahopřát bohaté činnosti třeba organizovaných ornitologů.
Znovu proto zdůrazňujeme význam ochranných přídavných technických prostředků k úlům, i kutilsky snadno vyrobitelných. Jestliže jste své čmeláčí úly zatím z těch či oněch důvodů těmito prostředky neopatřili, existuje ještě poslední prostředek, jak pohromě zabránit, už ovšem náročnější: provést v čmeláčím úlu po založení čmeláčí rodiny preventivní prohlídku a případnou očistu. Při této činnosti je však třeba mít stále na vědomí, že čmeláci jako ohrožený, vymírající živočišný druh jsou chráněni zákonem, že zejména při této prohlídce je nutno přesně dodržovat níže uvedený návod, a že je zapotřebí mít předem připraveny všechny kvalitní potřebné pomůcky. A také, že tu nemůže jít o nějaký experiment pro půvab experimentu, ale pouze o účelný a víceméně už nezbytný zásah k záchraně čmeláčí rodiny. Zejména při počátečním získávání praxe k uvedeným úkonům je účelné, aby při jejich provádění byly 2 osoby.
Následný popis provedení takové preventivní prohlídky se ve své instruktivní části obsahově plně shoduje s textem, jejž jsem publikoval v letošním březnovém čísle odborného časopisu „Včelařství“, vydávaného Českým svazem včelařů.
K preventivní prohlídce a případné následné očistě je zapotřebí už před umístěním hnízdního materiálu do úlku vložit na jeho dno přepravní vložku – t.j. igelitový pás, přesahující svými horními konci vrchní stěny úlku, a výstřižek pevnější lepenky. To slouží k pozdějšímu vyzvednutí celého hnízda a k jeho prohlídce.
Čmeláčí úl s přepravní vložkou. Foto M. Stuchl
Nejvhodnější doba k preventivní prohlídce a případné očistě je cca 6 týdnů po přijetí úlu královnou, pokud možno za teplejšího počasí. V té době, po prvním či druhém zrození dělnic, má rodina zatím malý počet jedinců – cca 5 – 15, s nimiž lze snáze manipulovat. Večer za tmy, kdy jsou čmeláci shromážděni v úlu, zvednutím přepravní vložky přeložíme rychle celý obsah úlku bez jeho deformace do patřičně velké nádoby, např. plechového dřezu či velkého kastrolu, a rychle ji přikryjeme dokonale těsnícím poklopem či rovným plechem.
Ihned je třeba vyčistit úl od případných vylezlých larev- housenek zavíječe či jiných škůdců. Z teplotních důvodů je vhodné umístit nádobu přes noc v budově. Ráno nádobu přeneseme nejlépe do malé místnosti s oknem a obsah úlku položíme na stůl.
Přenesený hnízdní materiál s čmeláčí rodinou. Foto M. Stuchl
Jestliže ovšem lze snadno transportovat přímo čmeláčí úl, večer je uzavřeme, přeneseme jej ihned do budovy a ráno postupujeme obdobně, jako bychom měli obsah úlu v nádobě. Velmi pomalu odstraňujeme z teplodržného materiálu (vaty) jednotlivé části a odkládáme je stranou. Čmeláky lezoucí po stole vkládáme do krabičky, vhodná je průhledná plochá dózička, ještě lepší speciální šetrný přenašeč hmyzu – lze zakoupit na zelenadomacnost.com. Někteří čmeláci vylétnou z materiálu na okno. Jiní někdy poletují prostorem, ty zaženeme na okno mávnutím. Všechno čmeláky z okna chytíme postupně některým z přenašečů.
Chytání čmeláků přenašečem hmyzu. Foto M. Stuchl
Dbáme, abychom v každém případě objevili v materiálu i královnu, která je v tomto stádiu vývoje vždy větší než dělnice. Královna se zpravidla do poslední chvíle snaží ukrýt mezi buňkami hnízda nebo i pod ním. Konečně se dostaneme k holému, obnaženému voskovému hnízdu, jež očistíme případně i jemným štětečkem. Jednotlivé části hnízda – buňky v různém stádiu vývoje – jsou spolu pevně spojeny voskem; při jen trochu šetrném nakládání nehrozí jejich oddělení nebo poškození. Obnažené hnízdo v mírně pokročilém stupni časově příslušného vývoje vypadá zhruba takto:
Foto J.Čížek
Všechny čmeláky včetně královny vhazujeme ihned po chycení jednotlivě do sklenice větších rozměrů, nejlépe pětilitrové, hrdlo po každém vhození přikryjeme. Po určité době se čmeláci s královnou na dně sklenice zcela uklidní. Jestliže byl úl napaden housenkami zavíječe čmeláčího, což snadno poznáme, všechny odstraníme, stejně tak případné jejich motýlkovité dospělce. Největší počet žlutavých, hbitých, velmi pohyblivých , světloplachých housenek zavíječe se zdržuje bezprostředně pod buňkami čmeláčího hnízda. Vajíčka, živé larvy a zakuklené larvy všech druhů čmeláků i při uvedených manipulacích nikdy neopouštějí své v podstatě uzavřené buňky. Proto je nutno jakékoliv lezoucí larvy nebo neznámý hmyz důsledně odstranit, jsou to různí predátoři či paraziti v rozličných fázích vývoje.
Část odstraněných housenek – larev zavíječe čmeláčího. Foto M. Stuchl
Hned poté za světla, nikoli až večer za tmy, vložíme do původního vyčištěného úlu očištěnou či novou přepravní vložku. Potom asi do 1/3 volného prostoru lehce narovno přitlačíme ke dnu do středu úlu hnízdní materiál dosavadní, raději však nový i v případě, že housenky nenalezneme; mohou tam totiž být v materiálu nakladena mikroskopická vajíčka. Na vložený materiál ve správné původní poloze položíme očištěné čmeláčí voskové hnízdo. Čmeláky ze sklenice vrhneme rázně do úlu směrem na hnízdo a úl dočasně rychle přikryjeme. Čmeláci se shromáždí kolem svých buněk. Po chvíli můžeme přidávat další hnízdní materiál do původní výše, čmeláci si jej postupně znovu upraví. Brzy po vrácení čmeláků, ještě téhož dne, otevřeme uzavřený východ z úlu, čmeláci dříve či později začnou normálně vylétat, přilétat a pokračují v dosavadní pracovní činnosti. Pokud by některá dělnice při jakékoli ze zmíněných operací ulétla do venkovního prostoru, dříve či později se vrátí bez problémů do úlu sama, ovšem jen tehdy, bude-li úl vrácen do původního místa.
Výše popsaná preventivní prohlídka a případné čištění se zásadně liší od případného vnikání do úlu, pokud je tam ještě královna sama. Jestliže bychom poškodili její pevně sepředenou, tepelně hermetickou komůrku, není už zpravidla schopna při výletech za potravou pro plod a sebe komůrku dostatečně opravit, její plod pak často zahyne chladem či nedostatkem potravy. Naproti tomu 7 či 15 dělnic dokáže po boku královny uvést rozbouraný hnízdní materiál do původního stavu neobyčejně rychle, včas znovu zabezpečit potřebný tepelný režim i výživu plodu. Zejména při špatném počasí nechybíme, když po úplném dorovnání hnízdního materiálu položíme na jeho povrch víčko s několika cm3 vodního roztoku cukru, nejlépe sacharózy (práškový kuchyňský cukr) a fruktózy (ovocný cukr) v poměru 1:1.
Při čištění hnízda uvnitř místnosti může dojít k bodnutí dělnicí, což je pro člověka bez alergie neškodnější než u včely a jen nepatrně bolestivé. Případným obavám z bodnutí se lze vyhnout tím, že výše popsanou prohlídku provádíme za tmy ve vaně zavřené koupelny bez okna. Přenosnou rozsvícenou lampu, postavenou do vany, obalíme červeným celofánem nebo opatříme infražárovkou. Tento postup je velmi výhodný, bezpečný a velmi rychlý. V červeném světle se totiž čmeláci neorientují, nevzlétají, na dně vany se snadno chytají a vkládají do sklenice. Tím prohlídka ve vaně končí. Všechny další příslušné operace včetně důkladného očištění čmeláčího hnízda nebo pečlivé prohlídky hnízdního materiálu provádíme pak už na denním světle.
Já popsané preventivní prohlídky svých úlů s případným čištěním uskutečňuji později ještě jednou, zhruba za měsíc. Nic na světě nemusí být absolutně dokonalé, tedy ani kombinace velmi účinných ochranných technických přídavných prostředků, jichž užívám. Dospělci zavíječe útočí na čmeláčí úly trvale, zhruba do konce srpna. Jestliže zavíječ úspěšně napadne čmeláčí úl až koncem června či v červenci, někdy už jeho larvy nestačí totálně zničit rodinu zejména čmeláčích druhů s velkým počtem jedinců. Takový úl stačí dosti často ještě vyprodukovat pohlavní jedince, tedy mladé královny a samečky, byť většinou v menším množství. Také to bývá blahodárný výsledek i opakovaného preventivního čištění, jež je ovšem při značném počtu čmeláků v úlu už podstatně náročnější. Přesto, jsou-li popsané očistné úkony prováděny šetrně a řádně podle návodu, nemůže to nikdy čmeláčí rodinu ani poškodit, ani zpomalit její vývoj.
Jestliže čmeláčí rodinu napadne královna některého z našich druhů pačmeláků, postupuje se při její likvidaci a odstranění pačmelácích buněk obdobně. K tomu je však zapotřebí umět rozlišovat čmeláky od pačmeláků.
Autor textu M. Stuchl